Žití je právě to, co chci dělat

vanilka1

Na čtení ke Světle přišla poprvé před rokem. Anna Voňavková, nepřehlédnutelná žena s uhrančivýma očima a bohatým životním příběhem. Vystudovala design světelných objektů a mezinárodní vztahy. Pracovala jako PR manažerka festivalu Mezipatra, tisková mluvčí skautů, fotografka, dobrovolnice v uprchlickém táboře v Palestině a bodyworker. Je zakladatelkou a průvodkyní lesní školky v Senohrabech, maminkou dvou dětí, ženou Žití.

S čím jsi šla ke Světle na čtení poprvé?

Bylo to před rokem. Tenkrát jsem nevěděla úplně přesně, kam ve svém životě jdu a čemu je potřeba se věnovat. Co je přesně moje. Dělala jsem masáže a zároveň vedla školku, kde se děly věci, se kterými jsem nebyla spokojená. Hodně jsem vnímala, že moje pozornost je rozptýlená a tím pádem ani jedno nefunguje tak, jak bych si představovala. Od Světly jsem se dozvěděla, že lítám někde v oblacích, vůbec nejsem na zemi, a proto nevím, čemu se věnovat dřív. Takže můj první úkol byl vrátit se zpátky na zem a to mi hodně pomohlo, protože pak už jsem věděla, že se mám věnovat prioritně školce, že to je to hlavní, co mě baví, a že je potřeba, abych tam byla přítomná.

Znala jsi Světlu před tím, než jsi k ní přišla?

Ne, ale slyšela jsem o ní od několika lidí, kteří mi ji doporučili, takže jsem si to vlastně šla taky trochu vyzkoušet, zjistit, jaké to je. Před tím jsem navštěvovala jasnovidce, psychology, šamany a zajímalo mě, v čem bude čtení jiné.

Překvapilo tě něčím, jak Světla pracuje?

Tím, že to je jednoduché, prosté a lidské. Není to žádné divadlo nebo něco nafouknutého. To je mi moc příjemné, že se bavíme jako normální lidé. Že tu není ani žádná hierarchie, autorita.

Jak ses cítila při prvním čtení?

Nervózní. Když poprvé jdu na něco takového, tak mám pocit, že se prozradí, že nejsem tak strašně hustá, jako to vypadá nebo jak se často snažím vypadat. Cítila jsem hlavně nervozitu a zvědavost.

A s jakým pocitem jsi odcházela?

Byla jsem trochu skeptická, protože místo řešení a jasných odpovědí na svoje otázky jsem dostala za úkol se uzemňovat. Pak tam ale nastaly momenty, které mě dojaly, protože byly hodně pravdivé.

Které konkrétně?

Třeba taková jednoduchá věc, kdy mi Světla řekla, že se mám uzemňovat skrze oblečení a že mám nosit zelené ponožky a zelené boty. Ty ses tehdy zeptala, jaká konkrétně má ta zelená být a Světla řekla „jako travička“ a to mě dojalo, protože já chodím pořád bosa po trávě a miluji to a vím, že to potřebuji. Zároveň oblékání mě baví, hrát si s barvami a kombinacemi. Je to prostě přesně cesta k cíli přečtená mně na míru. Ale uzemňovat se celý měsíc to mi přišlo moc, protože jsem věděla, že to je jen momentální stav. Většinou jsem spíš právě ta, co je na zemi a organizuje věci. Takže jsem byla otrávená a nevěřila jsem tomu. Boty jsem si nekoupila.

Proč?

Nechtělo se mi do nich investovat. Ale koupila jsem si ponožky, nalakovala jsem si nehty na zeleno a fungovalo to. Dostala jsem za úkol ještě další cvičení a zákaz meditovat. Byly věci, ve kterých jsem se našla a věci, které jsem prostě neudělala. Ale i když jsem byla hodně skeptická, zafungovalo to i tam, kde jsem si v tu chvíli sama neuvědomovala, že to vůbec potřebuji.

Co je pro tebe na celém procesu čtení a následném plnění úkolů nejobtížnější?

Nejtěžší pro mne většinou je si přiznat, že věci jsou tak, jak Světla přečte. Jednou mi třeba řekla: „Ty máš ty děti nějaké zaseklé.“ Já si říkám do háje, ale já jsem úžasná máma, dělám, co můžu, děti mě milují, jak můžou být zaseklé? Ale když se pustím do hloubky, cítím, že to tak je. A pak najednou stačí jenom uvědomění, připuštění si toho, že je to možné. Uvědomění je to, co mi pomáhá, a pak už ten úkol často ani nemusí proběhnout nebo si ho nějak upravím.

Někteří lidé, když nedostanou to, pro co si přišli, už znova nepřijdou. Ty jsi nedostala odpovědi na otázky, na které jsi chtěla, přesto jsi přišla znovu…

Protože se stal obrovský posun. Věci se začaly měnit. Na čtení je nejzábavnější to, co se začne dít hned poté. Jak se věci dají do pohybu. Už během čtení se něco uvolní. Minule jsem říkala, že potřebujeme nové lidi do naší školky. Ale nevěděla jsem, kde je mám vzít. Šla jsem odsud a měla jsem e-mail od paní z Ameriky, že k nám chtějí přijet a pracovat s námi. Já se po těch posledních čteních jenom směju, protože třeba zapnu telefon a začnou mi chodit zprávy, které před pár hodinami přijít nemohly a najednou můžou.

Proč myslíš, že předtím nemohly?

Mám pocit, že tím čtením se ve mně něco uvolňuje. Světla mi něco přečte, já na ni vytřeštím oči a řeknu si – ta ženská se úplně pomátla, já v žádném případě tohle nikdy neudělám. Jenomže tím, že se to řekne nahlas, začne to pracovat v těle a cloumat duší. A mně osobně pak vlastně dost často stačí si plnění toho úkolu představit. Jen se vžít do toho, že je vůbec reálné něco takového udělat a třeba k tomu udělat první krok.

S čím ti kromě uzemňování Světla ještě pomohla?

Jeden čas jsme měli veliké problémy se sousedy ve školce. Neměli jsme plot a okolo nás bydleli lidé, kteří nás tam nechtěli. Těch sousedů máme šest a z toho čtyři s námi měli fakt problém. Prostřednictvím Světly jsem k tomu dostala informaci, že nám z pozemku utíká energie a že je potřeba ji vycentrovat. Poradila mi, že si máme dát barevné tyčky místo plotu a doprostřed pozemku totem, aby energie zůstávala uvnitř a neutíkala k sousedům, kteří se pak námi zabývali.

Tak jsme to všechno udělali, opravili bránu, dali jsme tam zámek a všechno se změnilo. Ti lidé, kteří s námi měli největší problém, za námi nakonec přišli a řekli, že nám moc fandí. Teď když máme potíže, jsme schopni je společně se sousedy vyřešit a posunout se dál. Čtení mi pomohlo uvědomit si, že je potřeba být s lidmi kolem v souladu, umět je pochopit, vžít se do nich a zároveň si hlídat svoje hranice.

Vaše školka se jmenuje Žití, to je krásný a zároveň trochu zvláštní název…

My jsme byli dlouho bez názvu a já jsem pořád čekala, že něco přijde. Průběžně nás napadala spousta věcí, ale pořád jsem nebyla spokojená. Jenom jsem nějak věděla, že to slovo má končit na „í“. Pak jsem byla u Světly a ptala jsem se jí na název pro školku. Bylo to hodně vtipný, protože Světla říkala, že to má být něco jako semínko a lůno… Chvíli trvalo, než jsme se dostaly k podstatě toho sdělení, že jde vlastně o základ života – žití. Vysvětlila mi, že to Žití potřebuju hlavně já pro sebe, abych si připomínala, že mám být v přítomnosti, užívat si radost a užívat si Žití. A je to úžasný, protože když jsem to přijala a začala z toho být nadšená, byli z toho nadšení i ostatní. Na facebooku se začaly objevovat komentáře maminek, že jejich děti milují Žití. Takže to funguje a já mám teď tendenci tak nazvat úplně všechno, co budu kdy dělat. Teď jsme si třeba vymysleli, že si postavíme domeček ve školce a nazvali jsme ho Dům Žití. Všechno je Žití. Až založím kapelu, bude se jmenovat Žití.

Komentářů
Share
Světla Hoření