UŽ NE PRO TY DRUHÉ, PRO SEBE
Někdy uvnitř sebe jen matně tušíme, kam se dát, kde hledat klid a radost, naplnění a uzdravení… Jen slabý vnitřní hlas někde našeptává, ale my přehlušeni vším zvenku se ne a ne se sebou propojit. Rozhlížíme se kolem sebe a na chvíli věříme tomu a chvíli zase něčemu jinému…Nějakou různě dlouho se hledáme…
Když máme štěstí přijde okamžik, skrze který se uvědomíme…zjistíme, kým jsme byli, jsme a budeme, vnímaní času se rozplývá a programy mysli se pomalu stávají úsměvnými…
Jenomže co TEĎ? Víme, že nejsme tělem a ani myslí a přeci jsme TADY. Jsme více či méně bdělými pozorovateli, co se učí neztotožňovat se s událostmi, situacemi, lidmi, vlastním tělem…A to už je ONO? Ať je to jakkoliv, nedává mi to smysl. Mít tělo a být tady v těle je velký dar. Tak proč si ho neužít, neprožít se v něm i s tím vědomím, že vlastně nejsme ním?
Přejít z hlavy do těla, to může být výzva…možná je to tajuplná komnata, možná taky pandořina skříňka…každopádně čeká na své odhalení – v TEĎ, v těle a skrze tělo, skrze prožitky, požitky, radosti a smyslnosti.
DĚKUJI Světla Hoření za nedělní inspirativní léčivý seminář Pramen a tok, který mě hlouběji navrátil do těla a do radosti.
DĚKUJI za vesmírné i ty květinové úkoly, které mi ještě více otevírají srdce.
Už ne pro ty druhé, pro sebe sama.
Lea
