Pomáhat Světle při čtení je zážitek!

Pomáhat Světle při čtení je zážitek!

Rozárka. Mnozí ji nejspíš budete znát. Je prostřednicí mezi Světlou a tím, kdo přijde na čtení. Pomáhá oběma stranám zorientovat se, kde se ve čtení právě nachází. Nádherná, pravdivá… Stejně jako ona často během rozhovoru hledala a nenacházela slova, ani mně nepřipadají dostatečná pro to, abych vám ji v tomto krátkém úvodním odstavci představila. Nezbývá tedy než se začíst do rozhovoru.

Jak se přihodilo, že jste se se Světlou potkaly a začaly při čtení spolupracovat?

No, vesmír přece.  Já jsem Světlu předtím neznala. Ani osobně a ani nikoho, kdo by ji znal. Ale shodou okolností jsem na facebooku uviděla inzerát, že někoho shání, napsala jsem jí, ona se mi ozvala, a tak to vzniklo. Teď v létě to budou dva krásné roky.

Jaké bylo první setkání a čtení se Světlou?

Z toho prvního setkání si pamatuju jenom to, že mi připadala velice krásná. Už od prvního okamžiku jsem se cítila se Světlou moc hezky a celou tu dobu vnímám, že se tak cítí všichni, kdo k ní přijdou, že to tak prostě je. Jako by to byla nějaká oáza.

První čtení pro mě bylo překvapivé, pamatuju si ho velmi dobře, ale pro mě jsou tohle věci, o kterých se mi špatně mluví, protože pro to nemám slova. Jsou to pro mě zážitky, které jsou neuchopitelné, a není možné je převést do slov. Ani vůbec necítím potřebu to do slov převádět. Nechci říkat lidem, jak to funguje, protože to zkrátka přesně ani nevím. Nechci si něco vymýšlet, abych prostě odpověděla. Toto je pro mě na čtení to nejtěžší, ta neuchopitelnost, nesdělitelnost, která v tom je.

Čemu se kromě spolupráce se Světlou ještě věnuješ?

Mám úklidovou firmu, takže taková pragmatická věc oproti čtení. A také píšu poezii, prózu, tvořím ve slově.  A musím se tomu smát, co všechno jsem schopná v jazyce obsáhnout a potom tady nejsem schopná popsat, co prožívám.

Změnil se nějak tvůj život za ty dva roky?

Změnil se. Třeba v tom, že už se teď nebojím říct, že věřím pocitu. Že věřím, i když pro to, v co věřím, nemám vizuální podobu ani slovní popis. Že když něco cítím, tak to jsem schopná následovat a ustát. Případně jsem připravená ustát i to, že jsem se třeba v tom pocitu spletla. Nezraňuje mě, když mi pak někdo řekne, tohle není možné proto, proto a proto. Prostě už věřím intuici, a nesnažím se úplně všechno racionálně a pragmaticky vysvětlovat, argumentovat a obhajovat.

Co ještě ti přinesla spolupráce se Světlou do života?

Hodně mi pomohla změnit přístup k lidem. Vnímám, jak podobní si uvnitř jsme i přes zdánlivé rozdílnosti. Vidím na lidech, kteří k nám přichází, že všichni řešíme velice podobné věci, jen zasazené do jiných kulis. Člověk, který na první dojem působí, že je úplně někde jinde než já, promluví o tom, co se v něm odehrává, a najednou zjišťuji, že je stejný jako já, jako ti, kteří přišli před ním, že jsme si všichni tolik, tolik podobní a řešíme podobné věci. Díky tomu jsem přestala lidi příliš soudit. Samozřejmě, že mi stále nabíhají ty staré vzorce, ale už to kolikrát jenom tak projde.

A jaké to pro tebe bylo, když pak Světla četla tobě?

Měla jsem vztek. Připadalo mi, že to všechno vím a byla jsem strašně naštvaná, že mi někdo jiný musí říct, jaká jsem, co cítím, co v sobě mám.  Měla jsem vztek na sebe, že sama sebe neposlouchám, nevnímám.

Dostalas nějaké úkoly, které jsi splnila?

Ano, měla jsem třeba za úkol pro uzemňování nosit rolničky na botách nebo nosit velkou tašku jenom do ruky. Takové pro mě dost nepříjemné věci, ale dobře jsem si při tom uvědomila, kde mám problém a že je větší, než si myslím. Třeba se mi stalo, že jsem šla z domova, měla jsem na botách ty rolničky a došla jsem tak tři sta metrů na zastávku, a tam jsem uslyšela, jak něco cinká. Říkala jsem si, co to je, a byly to moje rolničky. Byla jsem už tak mimo, že jsem ten zvuk celou tu cestu neregistrovala.

Ty sama jsi byla u Světly na čtení třikrát, to není moc na to, že tak dlouho spolupracujete.

Tak nevím, jestli jsem jako kovářova kobyla, nebo je to proto, že si chci na všechno přijít sama. Nechala jsem si číst jen věci, které už pro mě byly tak bolestivé, že jsem prostě neviděla jinou možnost.

Není někdy těžké být svědkem bolesti a problémů druhých lidí? Jak se v tom cítíš?

Beru to jako příběhy. Je to, jako bych četla knížku. Když čtení skončí, knížka se zavře a jdu žít svůj život. Když jsem se Světlou začínala a řekla jsem to svým blízkým, měli strach, že to pro mě bude zatěžující a náročný. Bývala jsem hodně citlivá, dřív jsem nemohla číst ani zprávy, vyvolávalo to ve mně vztek na to, jaký svět je, nebo smutek z toho, co se komu stalo, nebo strach, co vše se stát může. Ale dalším darem, který mi čtení přineslo, bylo uvědomění, že žiju svůj život a nemůžu se trápit kvůli tomu, čím se trápí ostatní lidé. Každý žijeme svá trápení a to docela stačí. Lidé by neměli žít trápení těch druhých. Můžeme stát při těch, co pomoc chtějí a potřebují. Ale nemůžeme se postavit rovnou do nich. Nebo jak to říct.

Můžeš mi říct prosím ještě něco o sobě?

To asi nezvládnu.

Kdo je Rozárka?

Líbilo se mi, když se Bůh představil Mojžíšovi jako „Jsem, který jsem“. Je to velmi sebevědomé, velmi srovnané s okamžikem minulým, přítomným i budoucím. Já to takhle krásně prosté v sobě ještě nemám. Nevím, kdo přesně jsem teď, hodně věcí v danou chvíli neumím dohlédnout, třebaže zpětně jsou pro mě zřetelné. Ale už mě netrápí, že to nevím. V jedné básničce jsem napsala, že v den smrti budu, která budu. A tak to je. Věřím, že taková jaká budu, budu v pořádku.

 

Komentářů
Share
Světla Hoření