New York očima kocoura Máry

Adéla Lukešová čtyřiadvacetiletá temperamentní milovnice focení, koček a umění. Sedět ve škole ani v kanceláři ji vůbec nebavilo, tak se rozhodla odjet za moře a od března tohoto roku sbírá zkušenosti jako au-pair v New Yorku. Ke Světle na čtení přišla den poté, co se dozvěděla, že práce v Americe vyšla a ona opravdu odjíždí, a tak bylo hlavní téma čtení docela jasné. A stejně tak i téma našeho rozhovoru.

Proč sis vybrala zrovna Spojené státy a New York?

První impuls jsem dostala v devatenácti, kdy mi táta řekl, že by bylo nejlepší, kdybych na rok někam odjela. Nejprve jsem se tomu bránila, a pak jsem si uvědomila, že je možné odjet za moře, že už to není nedosažitelná realita, kterou vidíme v televizích. Řekla jsem si, že když mě nevezmou na školu, pojedu do USA. Původně jsem si sice přála být někde na venkově, ale pak přišla tahle rodina z New Yorku, se kterou jsme si sedli, a tak jsem už osm měsíců tady. Sama tomu pořád nevěřím, že se o víkendu zvednu a dojedu si na Manhattan. Připadá mi to jako sen.

Jak ses dostala ke Světle?

Ke Světle jsem se dostala přes svoji nejlepší kamarádku.  Ona si přečetla někde nějaký článek nebo rozhovor se Světlou a rozhodla se k ní jít. Potom mi vyprávěla, co se tam dělo a to bylo úplně nad moje chápání. Myslím si, že to, co se tam odehrává, a to, co Světla umí, je nad chápání většiny lidí. Je to úžasný dar. Rozhodla jsem se to zkusit taky, to jsem ještě nevěděla, že poletím do New Yorku. Jen jsem jí napsala, že plánuju cestu do ciziny a jestli by to šlo co nejdřív. Nakonec jsem ke Světle šla hned den poté, co jsem se dozvěděla, že odlítám, takže záměr byl pak už jasný.

A s čím jsi tedy ke Světle šla?

Pracovala jsem půl roku v kanceláři, byla to moje první opravdová práce – „přece ta normální“ – od osmi do čtyř a to bylo strašný. Bylo to pro mě naprosto vyčerpávající, i když jsem v té práci vlastně nic nedělala. Vůbec mi to nedávalo smysl, vůbec jsem nechápala, proč tam jsem a proč ta práce existuje.  Tělo mi tenkrát dávalo hodně najevo, že to není pro mě. Byla jsem pořád nemocná. A s tímhle jsem přišla ke Světle, že bych chtěla v životě dělat něco, co mě baví a naplňuje, protože nejsem ten člověk, který chodí do práce, dvacet let říká, jak ho to nebaví, ale furt tam chodí. Tohle vůbec nedokážu pochopit. Měla jsem problémy i ve škole, nechodila jsem do školy, protože jsem tam nedokázala sedět. No, a protože miluji focení a foťáky a chtěla bych se tím jednou živit, potřebovala jsem přijít na to, jak se posunout dál ve focení. A taky jsem potřebovala poradit, jak nejlépe spojit dohromady práci au-pair v New Yorku a svou lásku k focení.

No a co ses dozvěděla?

Všechno. Jaký název má mít moje značka. Jak má vypadat moje webová stránka a pod jakou doménou by měla být. Světla mi přečetla, že moje „Adéla Photography“ nemá žádnou energii a že moje značka se má jmenovat Via Mara.  Mára je můj milovaný kocour, na kterého jsem hrozně fixovaná, a který zůstal v Čechách u mé sestry, a „via“ znamená skrz. Přečetla mi taky, že si mám představit, že je v New Yorku se mnou, já fotím svět z jeho kočičího pohledu a fotky dávám na web, který se jmenuje newyorkviamara. Světla dokonce popsala i úvodní fotku webu, kde sedí kočka pod Brooklynským mostem, kouká na New York, na nebi červánky…

Jak se ti podařilo vyfotit kočku na takovém místě?

To se úplně nepodařilo, ale i tak je to pro mě neuvěřitelný příběh. V červnu za mnou přijela na návštěvu kamarádka. Vyrazily jsme do Dumbo parku, což je známý park v Brooklynu u řeky mezi Brooklynským a Manhattanským mostem s výhledem na Downtown Manhattan. Chvíli jsme tam seděly a najednou byly červánky a já měla před sebou přesně ten obraz, jaký mi Světla popisovala na čtení. Začala jsem tam lítat s foťákem, holky vůbec nevěděly, o čem mluvím, no, a ta fotka vznikla, ale bez kočky. Bylo tam tak strašně moc lidí, že by to ani žádná kočka nevydržela. A tak jsem si prošla starý fotky kocoura a našla jednu, kde kouká z okna. Kamarádka mi pomohla a na to zábradlí ho ve photoshopu posadila. Najednou mi to celé dalo smysl, a když se v tu chvíli odehrávala přesně ta situace, kterou Světla popsala, tak mi došlo, že nemá cenu pospíchat, že stejně všechno má svůj čas.

Hodně lidí dostává od Světly podivné úkoly. Dostala jsi taky nějaký?

Ano, přečetla mi, abych si koupila bon pari, vzala si je do Ameriky a každý den jeden jedla a postupně tak přivykla energii nového místa. Přiznám se, že jsem ty bonbony zapomněla koupit, ale tady jsem pak naštěstí našla obchod, kde je měli.

Co bylo ještě pro tebe na čtení důležité nebo zajímavé?

Já jsem měla celý život takový zvláštní tlak na hrudi. Světla mi zmáčkla jeden bod na lokti, hrozně to bolelo a pak to najednou povolilo a od té doby to nemám, byla to obrovská úleva.

Jak na tebe celé čtení působilo?

Bylo to úplně nádherné čtení a moc mi to pomohlo, i když jsem u toho brečela a měla to jako emocionální očistu. Hodně věcí se tam uvolnilo. Cítila jsem, že najednou můžu sundat masku a nemusím se za nic stydět. Když jsem odcházela, pořád jsem ještě brečela a cítila jsem se hrozně zvláštně, nedávalo mi to v tu chvíli pořádně smysl. Myslím, že na takové věci se člověk musí vyspat, aby to všechno nějak vstřebal.

A jak jsi na tom s realizací svého projektu? Šla jsi do toho?

Koupila jsem si raději hned doménu, ale zpočátku jsem na to šla úplně špatně. Měla jsem po příjezdu do Ameriky období, kdy jsem se vzdalovala sama sobě a přestala i fotit. A pak jsem tak tlačila na tu webovou stránku, že to nešlo.

Teď si fotím tak, jak to mám ráda a hrozně mě to baví z toho kočičího pohledu. Taky na webu postupně pracuju. Je to pořád v procesu. Beru to jako takovou hru. Vím, že logo ještě není a já už jsem tu osm měsíců, ale nespěchám na to, dávám tomu čas. Chápu, že naplnit čtení od Světly bude pro mě dlouhodobá záležitost.

http://newyorkviamara.com

Komentářů
Share
Světla Hoření